ŠO TJ Jiskra Hořice

Krajský přebor jednotlivců - Janské Lázně 7.-12.5.2013

    Rozhodl jsem se, že reportáž napíšu formou krátkých příběhů, které se tak či onak odehrály. Některé jsem trochu upravil nebo pozměnil, takže jsou částečně smyšlené.


    Křehký náklad. Do Jánek jsem odjížděl autem v úterý odpoledne. Vezl jsem Martina Šedivého a v Lipnici se k nám připojil Honza Rusnák. A jak už to bývá, o legraci nebyla nouze. Martin se svěřil, že se ho maminka ptala s kým že to jede. "S panem Matonohou." Jestli jí to stačilo, to nevím, ale taková situace dává podnět k dalším záludným otázkám typu: "Kdo to je? Jak je starej? Kde pracuje? Co dělá? Co má za auto? Jak dlouho má řidičský průkaz?" Inu, chce to klid, maminky mají starost.


    Rumunsko. Zjistil jsem, že nejhorší řidiči (nebo jedni z nejhorších) jezdí v Rumunsku. V nějaké vesnici před Trutnovem jsem měl na tachometru tak 55 a předjela nás jakási bílá dodávka. Kousek dál za vesnicí jsem jel zhruba 80, protože se blížila zatáčka. V tom kolem nás přes plnou čáru prosvištěla druhá bílá dodávka. Že by šachisti do Jánek? Asi ne, protože obě auta měla rumunskou poznávací značku. Asi pospíchali na severní pól zchladit ventily.


    Bukový háj. Předseda krajského svazu Jarda Šmíd nás hned po příjezdu stejně jako vloni poslal do háje. Myslím tedy bydlet do dependance Bukový háj. Zablácená pěšinka mě moc nelákala, tak jsem to raději obcházel okolo Protěže. Martin s Honzou si zalezli do kumbálku pod střechou a mě nechali celý pokoj. Přitom jsme se bavili o soutěžním řádu a shodli jsme se, že se změnou definice základní sestavy a tří soupisek bude takový bordel, že to svět ještě neviděl.


    Radka Růžičková. Můj soupeř, v tomto případě tedy soupeřka, v prvním kole. Po zahájení jsem obětoval kvalitu (což je u mě nezvyklé) za vyhnání krále ven z centra. Několik tahů jsem ho honil skoro po celé šachovnici. Nakonec s ním moje milá soupeřka couvla (asi měl jít neohroženě dopředu), čímž jsem získal kvalitu zpátky, k tomu nějaké pěšce a tím i partii. Úvod turnaje se vydařil a to je důležité.


    Borůvky. Na turnaji byly dvě, respektive dva. Milan jako rozhodčí, který nemusel řešit žádné spory a svoji úlohu zvládl bez problémů, a Radim, který zajišťoval online přenos prvních šesti šachovnic - letošní novinka. S Milanem Burdilákem jsem si ale povídal o těch malých modrých kulatých. Hovořil o tom, jak na Modrokamenné boudě dávali kdysi dvě palačinky s borůvkama za 70 korun, před dvěma lety už jenom jednu za 50, vloni za 60 a letos za 70 korun. I když to je maxipalačinka přes celý talíř, tak cena surovin činí pár korun - trocha mouky, vajíčko a lžíce šlehačky. Borůvky se dají natrhat v lese za plotem. Hrůza. Taky bych to nekoupil.


    Vladimír Karlík. Druhé kolo a soupeř FMko. Bývalo zvykem, že takového soupeře jsem dostával pravidelně ve třetím kole. Kromě toho vystoupení v přímém přenosu na onlinu. "Sakra, to budou lidi koukat jak to blbě hraju?", řekl jsem si. Partie vcelku dobrá, ve střední hře jsem se ale upnul na jistý plán a zahrál tah koněm, přičemž jsem zapomněl, že ten už nekryje pěšce na a4. Po jeho ztrátě se moje pozice rozpadla.


    Luboš Roško. Šachista každým coulem. Jedno dopoledne rychle odremizoval partii. A tak než celé kolo skončilo, vyběhl si jen tak Černou horu. Nahoru po červené za 45 minut, dolů po sjezdovce za 30 minut. Po návratu se hrálo ještě hodně partií. Večer nám onu partii líčil. Měl bílé. "Zahrál jsem tohle a pak jsem uviděl, že soupeř může tohle a já nemůžu tohle." Jeho ruce létaly nad šachovnicí jako mouchy. "Tak jsem zahrál tohle, plánoval jsem tohle, ale v propočtu jsem zapomněl, že ještě nemám zahrané tohle." V tom odstranil asi deset figur najednou. "Když zahraju tohle, zmizí všechny tyhle figury a já nestojím vůbec dobře." Koukal se na nás, jestli chápeme. "Proto jsem ještě vymyslel tohle a nabídl jsem remízu." Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale pochopil jsem, že šachy jsou vlastně jednoduchá hra. Stačí nějak rozehrát partii, pak zmizí najednou deset figur a můžeš si se soupeřem podat ruku. Proč to tak sakra nehraju?


    Miroslav Plchot. Hrál jsem s ním opět jako na stejném turnaji před třemi lety černými Anglickou. Tehdy jsem získal jasnou převahu, počítač ukazoval -3, -4, -10. Propásl jsem jednotahovou výhru, ale stále to bylo kolem -4, -5, až jsem po dalších asi 15 tazích v časovce nechal stát dámu. Letošní partie měla totožný průběh, jen se vyměnily role obou protagonistů. Už po zahájení jsem stál podezřele, potom na šlupky a nakonec před neřešitelnými problémy (+10 pro bílého, zisk dámy, atd.). Mirek to ale stejně jako já před třemi lety nedotáhl do konce a nakonec prohrál. A stejně jako já onehdy obracel oči v sloup a nechápal. Prostě když spolu zasedneme k šachovnici, na zajímavou partičku je zaděláno.


    Lubomír Novotný. Jasný přeborník v pití alkoholických nápojů. Celý týden se topil v pivu, ale (možná i tím) vyhrál open turnaj. Stál jsem s ním před penzionem, když mě mručivým hlasem řekl: "Ty vypadáš jako Karpov. Ne, ty vypadáš jako Karpov zamlada." "Já taky jsem Karpov." odvětil jsem. "Dovol, abych se představil. Velmistr Anatolij Jevgeněvič Karpov." a podávám mu ruku. "Velice mě těší velmistře." a hluboce se mi poklonil. Jeden za ním stojící kolega prohlásil: "Luboši, tys vypil zase nějak moc piv." "Co je moc piv?" odpověděl Luboš. "Cha, to jsem přesně věděl, že řekneš Luboši." A Luboš debatu ukončil rázně: "Du na pivo." A šel.


    Miloslav Řičánek. Partie čtvrtého kola, co k ní napsat? Byla to taková normální partie. Z mé strany - bílé figury, Scheveningen, útok na královském křídle, zisk pěšce, kompenzace soupeře, přechod do koncovky, časová tíseň, proměna A pěšce, výhra. Soupeř ještě mohl dát šach ze msty, který ale až tak ze msty nebyl - musel bych v časovce najít přesné pořadí tahů.


    Černá hora. Ve čtvrtek odpoledne jsem se vydal na Černou horu (na delší páteční odpoledne se mělo počasí už pokazit). Znamenalo to vyjít nahoru a dolů, vykoupat se a stihnout večeři. Luboš Roško to stihl vyběhnout za necelé 1,5 hodiny, takže za tři hodiny klidným tempem by to pro mě neměl být problém. Taky že nebyl, i když po žluté s nádhernými výhledy to byl pěkný krpál (převýšení 250 metrů na 1 kilometru). Stihl jsem ještě poslední třetinu hokeje, hráli jsme konečně s rovnocenným soupeřem - Dánskem.


    Ondřej Matějovský. Další silný soupeř do pátého kola. Hrál opatrně, přitom vynalézavě a po otevření F sloupce začal nebezpečně útočit. Nakonec jsem pod matovými hrozbami poztrácel několik pěšců a v prohrané pozici překročil čas. Třetí čtyřhodinová partie za sebou, takže v podstatě na živo, neboť se kolem nakupilo hodně diváků. Popartiová analýza s Vlastimilem Stradějem ukázala, že jsem tam měl skryté, ale zajímavé možnosti protiakce.


    Nokia gambit. Také se jich pár hrálo. Jeden se hrál hned vedle mojí partie. Černý zahrál nejprve blundr Dd7, aby vidličkou Jb6 ztratil věž na a8 (byla to prý prstová chyba, mělo přijít Dc7). Bez kvality se mu podařilo pozici jakž takž zablokovat, ale ve střední hře se bílý chystal na dámském křídle přeci jen zužitkovat kvalitu navíc. V tom se ozvalo: "Ta da dá dá ta da dá dá ta da dá dá dááá..." Nastalo hrobové ticho, všichni včetně černého se začali prohledávat, rozhodčí mířil naším směrem, když tu jeho soupeř smutně prohlásil: "To byl můj." Černý tedy suše řekl: "No tak děkuju.", podal soupeři ruku a s bodem v kapse odkráčel do zákulisí. Také bych chtěl vyhrát s kvalitou míň.


    Matyáš Szücs. Šesté kolo a nebezpečný mladík z party hochů od Polních myslivců. Zahájení mě moc nesedlo - zablokovaná pozice, stísněné postavení, zanedbaný vývin. Ještě že soupeř nabídl remízu. Hned jsem ji vzal a šel se před obědem trochu projít. Myslím si ale, že z té pozice mohl Matyáš získat víc. Hlavně že jsem nedohrával opět mezi posledními.


    Vilém Neubauer. Vilda je každoroční součástí turnaje. Oproti loňsku, kdy přijel na turnaj až při vyhlašování výsledků a tázal se kdy vlastně začne, letos přijel včas. Na rozdíl od předchozích ročníků ho během partií ani nebylo moc slyšet. Po celý turnaj měl na sobě šachovou vestu, kterou si několikrát oblékl naruby. Hlavně v doprovodném bleskovém turnaji řádil jako zamlada. Po úvodním 3,5/4 mu však došel dech. Originální byly jeho snídaně. Slyšel jsem, že se nejprve nadlábl na pokoji ze svých zásob a pak si šel koupit druhou snídani do restaurace. Aby to vše pobral, strkal si rohlíky do kapes od riflí, takže mu hezky zplacatěly. Čouhající rohlíky ale vypadaly notně legračně.


    Výlet za sluníčkem. V pátek při zatažené obloze jsem došel procházkou do Svobody. Kudy ale zpět? Neprší, tak půjdu oklikou přes Janskou horu. Vyšel jsem na louku a - první přeháňka. To přejde, řekl jsem si. Přešlo. Došel jsem na rozcestí nad Vesnou a rozhodl se, že když už jsem tady, dojdu ještě na Zlatou vyhlídku. Druhý déšť - aha, to je asi pomsta za to, že jsem nešel rovnou domů. Ještě na chvíli to přestalo. Došel jsem na Zlatou vyhlídku a - třetí liják. Tentokrát vytrvalý, 3 km od penzionu, no co, přírodní sprcha neuškodí. 100 metrů od penzionu, no jo, jen ať lije ještě víc, to je málo, ať si to ještě užiju. Přišel jsem domů a nikde nikdo. Vyndal jsem telefon a zavolal Honzovi. "Já jsem i s klíčem v pizzerii nad kolonádou, koukáme na hokej. Přijď si pro něj." No, mokrej už jsem dost, těch 15 minut navíc v lijáku už je jedno. Bylo to jedno, oblečení schlo celou noc.


    Hošíček. V našem oddíle se kdysi udála historka, kterou znám z vyprávění. Jistý hořický šachista, silný hráč ve středních letech, říkejme mu pan B., hrál jakýsi zápas a na soupeřovu židli usedl malý kluk, kterého nebylo za stolem ani vidět. Pan B. povídá: "Hošíčku, tady nemůžeš sedět, tady hrajou velcí kluci šachy. Běž zavolat tatínka že už se hraje." Hošíček odvětil: "Ale já tady hraju." Nejenže hrál, ale i vyhrál, a jak! Ten hošíček byl totiž budoucí velmistr Kaválek. V sedmém kole proti mě usedl podobný kluk, Vojtěch Wagner. Určitě ho také čeká velká budoucnost, porazil nasazenou jedničku Tomáše Vojtu (to jsem před partií netušil). Tentokrát se mě zahájení povedlo a zaútočil jsem na krále. Soupeř nereagoval správně a vlivem matových hrozeb ztratil již ve 20. tahu figuru. Konečně nějaká podařená partie.


    Robert James Fischer. Byl to jeden z nejlepších šachistů historie. Vymyslel také tzv. Fischerovy šachy, kde se základní postavení kamenů losuje. V sobotu odpoledne se v Jánkách hrál krajský přebor v této disciplíně šachové hry. Většinou se mi nedaří a ani letošek nebyl výjimkou. Přesto jsem v posledním kole moc hezky bojoval černými o medailové umístění. Zkontroloval jsem pěšce a shledal, že královské křídlo je kryté střelci, dámské dámou, takže nic nehrozí. 1.c4 - Anglická hra, cha cha, tu znám do desátého tahu. 1...e5 - ať žije centrum! 2.Db1xh7 - co to je? Aha, jediný pěšec na h7 nebyl krytý, to jsem přehlédl, ale to nevadí. 2...Jh8-g6 - teď musí dáma pryč, protože hrozí Vg8-h8 s chycením. 3.Dh7xg8 - sakra, i ta věž nebyla krytá. Už taky h...o vidím. Šlo ještě Jc8-e7 a nic by se nedělo. Někdy v sedmém tahu se kolem partie začal motat jakýsi fotograf, že si prý vyfotografuje boj o stupně vítězů. "Jdi s tím do háje!" povídám mu a shrábnul jsem figury ze šachovnice. Stejně jsem měl už o tři figury míň. Blbá hra. Ale ceny byly pro všechny, tak jsem si aspoň vzal škopek na džus.


    Bleskový turnaj. Hrál se v sobotu večer a přijeli na něj hořičtí borci - Flašar, Tázlar a oba Šafaříci. Spolu s Honzou Rusnákem si brousili zuby na prvních pět míst. Hlavně Kuba jakožto krajský přeborník v bleskové hře nemohl mít nižší ambice než vítězství. Ale jen do té doby než prohrál se svým bratrem Kamilem. Mě už blicky nejdou tak jako dřív, kdy jsem v Hořicích všechny porážel. Naštvalo mě ale, že jsem se v průběhu turnaje utkal se čtyřmi Hořičáky - kromě Kuby se všemi. Hrome, to jsem se na to mohl vykašlat a zahrát si s nimi (vlastně prohrát s nimi) na našich pátečních trénincích. Že jsem s nimi uhrál dvě půlky není důležité, jsou dobří. Hlavně že jsme si dobře zahráli, byl to pěkný turnaj.


    Pan domácí. I na něj došlo. Tedy co se týče mých soupeřů. Poslední kolo a Vladimír Chalupecký. Musel jsem vyhrát, abych měl šanci na jeden z krajských pohárů. Jenomže když ho porazím, tak určitě za trest nedostanu oběd. Ale co, je poslední kolo, o hladu už to vydržím. V prvním kole by to bylo horší. V partii jsem získal převahu na D sloupci a díky přispění soupeře snadno vyhrál. (Tím se uzavřel zajímavý řetěz - já jsem porazil Chalupeckého, ten Urbana, ten Matějovského a ten mě.) Jenomže bodovali i mí konkurenti (Ptáček, Szücs) černými s FMkama, takže na mě zbyly krajské brambory. Nu což, hlavně že jsem nakonec oběd dostal.


    Jan Rusnák. Skončilo poslední kolo a s ním 12. ročník přeboru. Vítězem turnaje se stal Jakub Haman (Kladno) se 6 body, krajským přeborníkem se stal Jan Jüptner (Slavia HK). Já jsem skončil na 9. místě (4. v kraji) ziskem 5,5 bodu - identicky jako vloni. Finanční ceny byly do desátého místa a jako každoročně, speciální sumu vypsal pan Miroslav Martinovský. Kdo se umístí na x-tém místě x-tého ročníku, obdrží x-set korun. Druhý hořičák Honza Rusnák skončil na krásném 11. místě, tedy přesně mezi cenami. V posledním kole měl získat 3/4 bodu (půlka nestačila), ale získal bohužel celý bod a tak jednu lajnu přejel a druhou nedojel. Dělali jsme si srandu, aby požádal rozhodčího, že chce klesnout v pořadí o jedno místo "dolů". Proč by to na rozdíl od "nahoru" nešlo? Ale kdo by nechtěl dvě jedničky. Po turnaji jsme zjistili, že za to vlastně můžu já, protože kdybych v posledním kole nevyhrál, tak by Honza obsadil 12. místo. Jsou to věci mezi nebem a zemí. Takže za rok opět naposledy v Janských Lázních!


Ctirad Matonoha


Konečné pořadí

KPJ  •  Open  •  Fischer  •  Blitz
© 2009